ZpětÚvodní strana » Zpravodaj » Rušení nočního klidu a jeho řešení

Rušení nočního klidu a jeho řešení


4. Soukromoprávní prostředky ochrany před hlukem
4.1. Úvod
Ochrana zdraví a zdravých životních podmínek lidí před hlukem je zpravidla realizována předpisy veřejného práva. Zákon o ochraně veřejného zdraví a jeho prováděcí předpisy.
Nadměrnému hluku je možné se bránit i cestou práva soukromého. Soukromoprávní prostředky ochrany před hlukem mohou být vhodným doplňkem prostředků veřejnoprávních. Jsou představovány především civilními žalobami, proti hluku je však možné se bránit také u obecního úřadu návrhem na tzv. opatření na ochranu pokojného stavu.
Soudní ochrana je potřebná především tam, kde selhaly orgány veřejné správy (zejména krajské hygienické stanice a Ministerstvo zdravotnictví, ale i stavební úřady a úřady obecní) při své povinnosti chránit lidi před nadměrným hlukem. V některých případech se soudní ochrana uplatňuje paralelně vedle ochrany poskytované orgány veřejné správy. Podávání žalob k občanskoprávním soudům je třeba považovat za krajní řešení. Je vhodné k němu přistoupit až v případě, kdy vám úřady odmítají pomoci, tvrdí že vám pomoci nemohou, namítají, že vám pomoci nelze anebo prostě nedělají nic. Žaloba k soudu může být i rychlejším řešením neutěšené situace, zejména v případech
hluku z dopravních komunikací, kdy harmonogram prací vlastníka či správce komunikace na snižování hlukové zátěže je v řádu mnoha let až desetiletí.
4.2. Ochrana pokojného stavu
Občanský zákoník (zákona č. 40/1964 Sb.) zakotvuje v § 5 specifickou možnost, jak se bránit obtěžování hlukem soukromoprávní cestou bez využití soudní ochrany. Jedná se o tzv. předběžnou ochranu pokojného stavu. Tento prostředek ochrany je rychlejší a levnější než žaloba, záleží však na uvážení daného obecního úřadu, zda rušiteli zakáže závadnou činnosti provádět a nařídí obnovit pokojný stav. Tohoto institut je možné využít, jestliže začne být náhle a intenzivně narušován dřívější pokojný stav (např. v jinak tiché lokalitě začne soused od ranních do nočních hodin provozovat extrémně hlučnou stavební činnost). Nelze ho použít, pokud hluk trvá už dlouhou dobu.
Ochranu poskytuje obecní úřad, v jehož obvodu došlo k zásahu do pokojného stavu. Řízení probíhá podle správního řádu (z. č. 500/2004 Sb.) a zahajuje se na návrh obtěžovaného občana. Rozhodnutí správního orgánu není definitivní. Má pouze předběžný charakter a každý z účastníků řízení se může současně nebo i následně domáhat ochrany u příslušného soudu. To znamená, že sice můžete docílit rozhodnutí obecního úřadu o obnovení pokojného stavu, hlučný soused však může docílit toho, že soud toto rozhodnutí zruší. Obecní úřad se v řízení nezabývá otázkou, zda zásah do pokojného stavu byl po právu nebo v rozporu s ním. Zjišťuje pouze, zda dříve v daném místě
existoval pokojný stav a zda byl tento stav narušen.
4.3. Žaloby
Základem všech následujících žalobních typů je občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.). Nejčastějším typem žaloby je tzv. sousedská žaloba upravená v § 127 Občanského zákoníku, na základě té však nelze požadovat náhradu škody nebo jiné finanční zadostiučinění. Sousedskou žalobou se také nelze domáhat toho, aby soud zakázal provádět hlučnou činnost ještě před tím, než s ní rušitel započne. Pro tyto účely slouží další typy žalob – tzv. žaloba prevenční, žaloba na ochranu osobnosti, a žaloba na náhradu škody.
4.3.1. Sousedská žaloba
Tzv. sousedská žaloba je zjevně nejpřiléhavějším typem žaloby, který lze k ochraně před hlukem využít. Základem pro tuto žalobu je ustanovení § 127 občanského zákoníku. Podle něj vlastník věci nesmí hlukem „nad míru přiměřenou poměrům“obtěžovat„sousedy“ nebo vážně ohrožovat výkon jejich práv.
Žalobcem může být každý člověk, který je obtěžován nadměrným hlukem. Možnost podat žalobu není omezena pouze na vlastníky, ale ani na nájemce pozemku nebo domu, který je hluku vystaven. Nicméně, nejčastějším hlukovým žalobcem bude právě vlastník nebo nájemce pozemku nebo
domu, kde se hluk projevuje. žalobcem nemůže být firma, občanské sdružení nebo jiná právnická osoba, protože tyto subjekty z povahy věci nemohou být hlukem obtěžovány. Jedinou výjimkou je obec. Ta může podat sousedskou žalobu za předpokladu, že jsou nadměrnému hluku vystaveny prostory v jejím vlastnictví, které používají občané této obce (např. chodník, dětské hřiště, obecní budovy atd.)
Žalovaným může být každý, kdo při užívání předmětu svého vlastnictví (své věci) obtěžuje hlukem své okolí. žalovaným tedy může být např. vlastník piana nebo houslí, který každé ráno trápí své sousedy. žalovaným ale rovněž může být majitel továrny či dílny, která je zdrojem hluku. A dokonce též vlastník silnice (stát prostřednictví Ředitelství silnic a dálnic, kraj nebo obec dle typu silnice), zahradní restaurace nebo dětského hřiště (obec či soukromý vlastník), přestože sami hluk nezpůsobují. Okruh osob, které mohou být tímto typem žaloby hnáni k odpovědnosti za své chování, a dokonce za chování někoho jiného, které oni sami určitým způsobem umožňují (zmíněný provoz silnice, zahradní restaurace nebo hřiště) je tedy poměrně široký.
Pro úspěšnost žaloby musí hluk dosahovat určité intenzity. Ne každé obtěžování hlukem je automaticky nezákonné a lze se proti němu úspěšně bránit žalobou. Určitá míra hlučnosti prostředí je daň za civilizaci.
§ 127 zakotvuje dvě skutkové podstaty:
1. obtěžování nad míru přiměřenou poměrům
2. vážné ohrožení výkonu práv vlastníka
Obtěžování hlukem musí být „nepřiměřené poměrům“ (neboli hluk musí dosahovat hladiny, která je „nad mírou přiměřenou poměrům“). To je značně složitá a nejasná definice. Soud musí pečlivě posuzovat okolnosti každého konkrétního případu. Při hledání otázky, zda v určitém případě míra přiměřená poměrům byla či nebyla překročena, musí soud vycházet z objektivních hledisek a vzít v úvahu další specifické okolnosti. Pro úspěch žaloby nepostačí subjektivní pocit žalobce, že obtěžování je nepřiměřené. Soud musí vycházet z obvyklých společenských názorů a z míry
hlučnosti (míra tolerance), která je v tom kterém místě obvyklá. Kupříkladu v turistických
letoviscích bude „normální“ míra hlučnosti vyšší než v první zóně národního parku. Naopak, přiměřená míra obtěžování ranním kokrháním, štěkotem nebo bučením bude vyšší na vesnici než v městské obytné zóně. Soud musí při posuzování míry přiměřenosti poměrům přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, např.:
1. jak dlouho hluk trvá (hluk z dopravy pod okny je prakticky nepřetržitý, zatímco sousedův synek cvičí na housle jen dvě hodiny týdně),
2. jaké je jeho frekvenční složení (vysoké impulzní tóny obtěžují více než hluk s neměnnou frekvencí)
3. v kterou denní dobu (zda ve středu dopoledne nebo v neděli nad ránem je značný rozdíl) a 
4. zda jde o hluk pro dané místo obvyklý, resp. zda tento nebo podobný zdroj hluku se v místě nacházel již dříve (provoz pily v sousedství je již od nepaměti).
Zcela mimo pochybnost je však to, že pokud hluk překračuje hygienické limity, jedná se vždy rovněž o hluk, který je nepřiměřený poměrům. Hygienické limity hluku, stanovené nařízením vlády č. 148/2006 Sb. (více viz. kapitola 2), jsou orgány veřejného zdraví nastaveny jako mezní hodnoty, kdy lidské zdraví ještě není poškozováno.2 Stav, kdy dochází nebo může docházet k poškozování zdraví, nelze v žádném případě považovat za přiměřený poměrům. Dalším argumentem je to, že jedním ze základních atributů právních předpisů je jejich obecná závaznost a s tím spojený předpoklad, že mají být v praxi dodržovány a plněny. Pokud nejsou ze strany žalovaného v praxi dodržovány ani právní předpisy, nelze to rozhodně považovat za jakkoli přiměřené, nemá-li tím pádem dojít k destrukci společenského smyslu a účelu práva. Naopak i v případech, kdy hygienické limity hluku překračovány nejsou, může jít podle okolností o hluk, který je nepřiměřený poměrům. Podle konkrétních okolností může být v určitých případech přípustná míra obtěžování ještě nižší než stanoví limity stanovené zákonem o ochraně veřejného zdraví. Pro posuzování úspěšnosti sousedské žaloby také nehraje žádnou roli případná výjimka udělená podle § 31 zákona o ochraně veřejného zdraví pro nadlimitní hluk. Hluk může být považován za nepřiměřeně obtěžující i tehdy, jestliže z hlediska veřejnoprávního (prostřednictvím Krajské hygienické stanice a dozorem nad
dodržováním hlukových limitů) nelze jeho vytváření sankcionovat. To potvrdil mj. také Městský soud v Praze v rozhodnutí č. 54 Co 3900/2007-203.

Překračování hygienických limitů hluku ve většině případů nebude znamenat pouze obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, ale rovněž vážné ohrožení výkonu práv vlastníka. Nadměrným hlukem je ohrožováno:
1. právo vlastnické, konkrétně právo na užívání vlastnictví k účelům bydlení, odpočinku, rekreace atd.; nadměrným hlukem rovněž klesá tržní cena nemovitosti, což je závažný zásah do vlastnického práva,
2. právo na ochranu bydlení a životních podmínek,
2 Tomu odpovídá i definice hluku uvedená v § 30 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví, kde je explicitně řečeno, že hlukem je „zvuk, který může být škodlivý pro zdraví a jehož hygienický limit stanoví prováděcí právní předpis.“
3. právo na ochranu osobnosti včetně práva na ochranu zdraví
4. právo na příznivé životní prostředí
Při vážném ohrožení výkonu práv se soud nezabývá otázkou přiměřenosti poměrům. Vážné ohrožení práv je nezákonné ve všech případech a soud takové jednání bez bližšího zkoumání místních okolností případu a hledání míry přiměřenosti zakáže. Pokud soud žalobě vyhoví, přikáže rozsudkem žalovanému, aby se nezákonného jednání zdržel. Vysloví tedy zákaz obtěžování, které je nepřiměřené poměrům nebo zákaz jednání, které vážně ohrožuje žalobcova práva. Jakým způsobem žalovaný zdroj hluku omezí, zůstává na něm. Soud mu nemůže rozsudkem přikázat konkrétní opatření. Není proto v žalobě možné požadovat, aby žalovaný zboural svou hlučnou továrnu, zařízl své hlučné kohouty apod. Opatření přijatá žalovaným nicméně musí být efektivní a vést ke splnění výroku rozsudku, jinak mu hrozí exekuční řízení. žalovaný se musí do data uvedeného v rozsudku zdržet obtěžování žalobce. žalobní návrh (tzv. žalobní petit) je třeba formulovat tak, že žalovaný je povinen zdržet se obtěžování žalobce hlukem z (v žalobě uvedeného) pozemku žalovaného (případně i z jiné věci patřící žalovanému), pronikajícím na (v žalobě uvedenou) nemovitost žalobce. žalobce by měl rovněž zvážit, zda trvat na obvyklé lhůtě ke splnění rozsudku (3 dny), nebo z důvodu složitosti přijetí možných nápravných opatření (protihlukové stěny, výměna povrchu vozovky, omezení provozu atd.) navrhnout žalovanému lhůtu přiměřeně delší. Pokud žalovaný nesplní rozsudek soudu, je možné proti němu podat návrh na exekuci. Exekuce se bude provádět prostřednictvím ukládání pokut (do 100 000 Kč, i opakovaně), případně obestavením účtů
žalovaného.

Sousedská žaloba byla v současné době podána již v mnoha českých městech, konkrétně v Praze Olomouci, Hradci Králové, v Domažlicích a v Plzni. Řízení ještě nejsou s výjimkou pražského případu (případ pražské magistrály) u konce, v Olomouci a Hradci Králové však v důsledku žaloby např. Ředitelství silnic a dálnic přislíbilo provedení protihlukových opatření. Jednou z funkcí žaloby tedy může být i tlak na vlastníka, resp. správce zdroje hluku, aby provedl opatření na ochranu okolo žijících obyvatel. Zásadní význam má rozhodnutí Nejvyššího soudu v případě tzv. pražské magistrály, kdy Nejvyšší soud dal za pravdu hlukem obtěžovaným občanům. Lze očekávat, že soudy budou toto rozhodnutí následovat i v dalších běžících řízeních. (více informací zde: http://hluk.eps.cz/hluk/kauzy/)
4.2.2. Žaloba na ochranu osobnosti
Žaloba na ochranu osobnosti je dalším typem žaloby, který lze využít pro účely právní ochrany při obtěžování nadměrným hlukem. Osobnost každého člověka je chráněna celou řadou právních předpisů, včetně předpisů mezinárodní a předpisů ústavní síly.
Občanský zákoník zakotvuje ochranu osobnosti v ustanovení § 11. Podle nějž má každá fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Výčet osobnostních práv v § 11 není uzavřený, ale neustále se vyvíjí.3 Nadměrným hlukem je zasahováno do práva na ochranu zdraví, práva na ochranu soukromí a práva na ochranu příznivého životního prostředí, které jsou dílčími složkami práva na ochranu osobnosti. Z povahy věci právo na ochranu osobnosti přísluší lidem (fyzickým osobám) bez rozdílu. žalobcem nemůže být firma, občanské sdružení nebo jiná právnická osoba, protože tyto subjekty žádná osobnostní práva nemají (požívají však ochrany názvu a dobré
pověsti; viz § 19b občanského zákoníku). V rámci dokazování musí žalobce prokázat:
1. že došlo k zásahu do práva na ochranu osobnosti,
2. že je tento zásah neoprávněný a 
3. že žalovaný je tím, kdo to způsobil.
K odpovědnosti za zásah do práva na ochranu osobnosti postačí, že jde o zásah, který je způsobilý osobnost pouze ohrozit, nikoliv nutně poškodit. Pro úspěch žaloby tedy není nutné, aby již došlo k poškození zdraví osoby, která je nadměrnému hluku vystavena. K výhře nad hlučným sousedem postačí, pokud hluk je takové intenzity, že v jeho důsledku hrozí poškození zdraví, ale k samotnému poškození ještě nedošlo.
Zásahem není pouze aktivní jednání nějaké osoby. Za zásah je považována i nečinnost odpovědného subjektu (např. nečinnost provozovatele komunikace, který odmítá přijmout protihluková opatření).
Dnes je bezpochyby nutné do výčtu osobnostních práv zařadit i právo na příznivé životní prostředí, které má např. V praxi Evropského soudu pro lidská práva velmi blízko k právu na ochranu soukromí.
Zásah do práva na ochranu osobnosti musí být neoprávněný, tedy v rozporu s objektivním právem. V případě hluku bude zásah neoprávněný vždy, pokud bude hluk překračovat hygienické limity. Zásah bude podle mého názoru neoprávněný i v případě, kdy hluk překračuje hygienické limity hluku, ale „viník“ má udělenou výjimku k provozu nadlimitního zdroje hluku. V takovém případě sice není porušován zákon o ochraně veřejného zdraví , ale jsou porušována dvě ustanovení občanského zákoníku:
1. § 127 odst. 1 (právo nebýt nad míru přiměřenou poměrům obtěžován hlukem) a 
2. § 415 (povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku,na přírodě a životním prostředí). Žalovaným bude ten, kdo při užívání předmětu svého vlastnictví (své věci) obtěžuje hlukem své okolí. Na rozdíl od žalobce může být žalovaným i firma, obec, nevládní organizace či stát. K odpovědnosti za zásah do práva na ochranu osobnosti není třeba zavinění. Soud proto nezkoumá, zda hlučná osoba jedná nebo jednala úmyslně nebo z nedbalosti. Dokonce o svém „hlučení“ nemusí ani vědět.
Žaloba na ochranu osobnosti může mít formy:
1. žaloby na upuštění od konkrétních neoprávněných zásahů (tzv. zdržovací žaloba)
2. žaloby na odstranění trvajících následků neoprávněného zásahu (tzv. odstraňovací, restituční žaloba) a 
3. žaloby na přiměřené zadostiučinění (tzv. satisfakční žaloba).
Pro účely žaloby na ochranu osobnosti proti zásahům spočívajícím v nadměrném hluku přichází zásadně do úvahy žaloba zdržovací, případně v kombinaci s žalobou satisfakční.
Žalobu zdržovací lze uplatnit tam, kde neoprávněný zásah trvá či pokračuje. Nelze ji tedy použít tam, kde hluk se již utišil a nehrozí bezprostřední nebezpečí jeho opakování (např. jednorázový heavy metalový koncert).
Žalobní nárok (petit) musí přesně označit:
1. které dílčí právo na ochranu osobnosti bylo zasaženo (právo na ochranu zdraví, soukromého a rodinného života a právo na příznivé životní prostředí),
2. v čem konkrétně daný neoprávněný zásah spočívá (např. z provozování silniční komunikace I/1) a 
3. jakých zásahů se má žalovaný zdržet (zdržet se nadměrného hluku z provozu na dané komunikaci).
Přiměřené zadostiučinění může mít nepeněžitý (morální) nebo peněžitý charakter. Peněžité zadostiučinění soud (k návrhu žalovaného při podání žaloby) přizná pouze v případě, že by se nepeněžité zadostiučinění nejevilo postačujícím. Peněžité zadostiučinění dle mého názoru v případě nadměrného hluku připadá v úvahu tam, kde poškozená osoba investovala (marně) značné finanční prostředky do odhlučnění, ale i tam, kde v důsledku hluku podstatným způsobem klesla tržní cena žalobcova domu či pozemku.
4.3.3. Žaloba na náhradu škody
Odpovědnost za škodu zakotvuje poměrně obsáhle občanský zákoník v paragrafech 420 až 450. Zjednodušeně lze princip náhrady škody charakterizovat tak, že každý, kdo způsobí jinému škodu, má povinnost ji nahradit. Občanský zákoník upravuje obecnou odpovědnost za škodu (§ 420) a celou řadu zvláštních typů odpovědnosti (např. škodu způsobenou provozní činností - § 420a, škodu způsobenou provozem dopravního prostředku - § 427 atd.). Klíčovým je zde pojem škoda. Škoda je pro účely odpovědnosti charakterizována jako materiální újma, vyjádřitelná v penězích. Může se kromě skutečné škody jednat i škodu v podobě ušlého zisku (o co se žalobci očekávaný zisk v důsledku škodlivého jednání žalovaného nezvýšil). Za škodu je považována i škoda na zdraví, která je (trochu cynicky prostřednictvím ministerských tabulek) rovněž vyjádřitelná v penězích. V případě nadměrného hluku může být za škodu považováno:
1. náklady na provedená protihluková opatření (výměna oken, protihluková izolace fasády,
protihluková stěna atd.),
2. snížení tržní hodnoty domu nebo pozemku, který je hluku vystaven,
3. škoda na zdraví vzniklá v důsledku nadměrného hluku.
V případě nadměrného hluku půjde ve většině případů o tzv. škodu způsobenou provozní činností (§ 420a občanského zákoníku). Provozní činností je zpravidla každý druh podnikání (provoz restaurace, autolakovny, kamenolomu atd.). V takovém případě není třeba prokazovat zavinění (úmysl nebo nedbalost) hlučné osoby. Soud se vůbec nezabývá otázkou, zda dotyčný hlučet chtěl nebo nechtěl a věděl nebo nevěděl o tom, že hlučí. Dotyčný ani nemusí porušit žádný předpis, aby byl odpovědný za škodu, kterou způsobil. Na rozdíl od obecné odpovědnosti za škodu (§ 420 občanského zákoníku) se zde jedná o tzv. odpovědnost objektivní.
Žalobce, aby byl úspěšný, musí u soudu prokázat:
1. že je (nebo byl – pozor na promlčecí dobu) obtěžován nadměrným hlukem (provozní činnost)
2. že mu vznikla škoda (na majetku, na zdraví), kterou je schopen alespoň přibližně vyčíslit (škoda) a 
3. že škoda vznikla v souvislosti s daným hlukem (příčinná souvislost).
V případě úspěchu soud uloží žalovanému povinnost škodu uhradit. žalobce by se při podání žaloby měl pokusit škodu vyčíslit a v petitu žaloby tuto částku uvést. Soud pak (jsa vázán návrhem žalobce) nemůže žalobci přiznat náhradu vyšší, než on sám požaduje. Může ji však přiměřeně snížit. žalobce uhradí škodu v penězích. Pokud je to možné a účelné a žalobce o to požádá, nahradí se škoda uvedením do původního stavu.
4.3.4. Prevenční žaloba
Jak již samotný název napovídá, tento typ žaloby je oproti předešlým odlišný v tom, že neposkytuje ochranu proti existujícímu hluku. Prevenční žalobu je třeba použít tam, kde k nadměrné hlučnosti ještě nedochází, ale je zřejmé a všechny okolnosti tomu nasvědčují, že tomu tak bude. Například při stavbě nové diskotéky, kamenolomu či silnice je z metodického výpočtu očekávané hlukové zátěže
zřejmé, že budou překračovány hygienické limity a neexistují rozumná opatření, která by dodržení limitů zajistila (nebo se s nimi nepočítá).
Podání prevenční žaloby zjevně přichází do úvahy po vyčerpání právních možností v rámci
územního a stavebního řízení (či jiných povolujících rozhodnutí) v případě, že správní orgány tyto námitky odmítly akceptovat. Pokud je žaloba podána v průběhu územního či stavebního řízení, hrozí že soud odkáže žalobce na stavební úřad.
Prevenční žaloba souvisí s obecnou povinností, stanovenou v § 415 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Chovat se v rozporu s touto povinností znamená chovat se protiprávně.
Komu škoda hrozí, je sám povinen zakročit k jejímu odvrácení, a to způsobempřiměřeným okolnostem ohrožení (§ 417 odst. 1 občanského zákoníku). V případě nepřiměřeného hluku může postižený např. oznámit věc Policii nebo obecnímu úřadu, případně zavřít okno či pokusit se vysvětlit hlučné osobě nezákonnost jejího počínání.
Tzv. prevenční žalobu je možno podat pouze v případě vážného ohrožení (zdraví, majetku,
životního prostředí). Není nutné, aby hrozilo nebezpečí bezprostředního vzniku škody. Postačí, pokud v důsledku vážného ohrožení může vzniknout škoda v budoucnosti. žalobou je možno se domáhat toho, aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody. Soud může rozsudkem uložit povinnost, aby se žalovaný zdržel určitého jednání nebo určité činnosti (zastavil nebo nezahájil provoz hlučné továrny), anebo naopak uložit povinnost, aby přijal určitá opatření ke snížení hlukové zátěže.
Prevenční žalobu je vhodné doplnit návrhem na vydání předběžného opatření (§ 76 občanského zákoníku), pokud jsou splněny podmínky pro jeho vydání. V případě hrozící vážné škody je takový postup nanejvýš žádoucí s ohledem na obvyklou délku soudního procesu.
Prevenční žalobu není možné použít v případě již existujícího obtěžování hlukem. Úspěšně ji lze podat jen tehdy, pokud obtěžování hlukem teprve hrozí. Takové tvrzení je samozřejmě nutné u soudu obhájit, zejména metodickým výpočtem hlukového zatížení v případě spuštění zdroje hluku. Pokud je člověk hlukem již obtěžován, je nutné využít některou z dříve zmíněných typů žalob. Nejčastěji půjde o žalobu sousedskou. řízení
Jak již mnohokrát zmíněno, o soukromoprávních žalobách rozhodují soudy. Soudní řízení je vždy dvoustupňové. O žalobě v prvním stupni rozhodují okresní soudy (obvodní soudy v Praze a jiných městech), o odvolání proti jejich rozsudkům rozhodují soudy krajské. Jedinou výjimkou jsou žaloby na ochranu osobnosti, kde v prvním stupni rozhodují soudy krajské a o odvolání rozhodují soudy vrchní. Za podmínek stanovených v § 237 občanského soudního řádu je možné proti rozhodnutí odvolacího soudu podat ještě dovolání k Nejvyššímu soudu. Místní příslušnost soudu se určuje zpravidla podle bydliště či sídla žalovaného (§ 84 a násl. občanského soudního řádu). Pro sepsání žaloby a jednání před soudem je nanejvýš vhodné nechat se zastoupit advokátem. Ideální je obrátit se na takového advokáta, který má s podobným typem žalob určité zkušenosti.
Advokát s Vámi uzavře smlouvu o zastoupení, kde bude vyčíslena jeho odměna za zastupování. Výši odměny je možno nastavit buď bez ohledu na výsledek sporu, anebo stanovit určitou základní a navíc „motivační“ část odměny v případě úspěchu ve věci.
Hájit svá práva u soukromoprávních soudů nemusí být v případě neúspěchu ve věci levná záležitost. Nelze zastírat, že to může být poměrně riskantní podnik. Obvykle se náklady soudního řízení pohybují v částkách kolem deseti tisíc Kč na jeden stupeň. Náklady soudního řízení hradí ta strana sporu, která ve věci prohrála. Za „vítězství“ se bere vždy úplné vyhovění žalobě. V řadě případů může soud žalobě vyhovět pouze částečně (např. přizná náhradu škody, ale ne v požadované výši; nebo vysloví zásah do práva na ochranu osobnosti, ale nepřizná finanční zadostiučinění). V takových případech se náklady soudního řízení dělí mezi obě strany sporu poměrně podle úspěchu ve věci, měřeného dle „objemu“ žalobního návrhu. (např. 70 ku 30 procentům částky).
Náklady v soudním řízení jsou:
1. soudní poplatek (4 % z vymáhané částky, v ostatních případech zpravidla 1000 Kč)
2. hotové výdaje (poštovné, jízdné, stravné, nocležné atd. účastníků a jejich zástupců)
3. náklady důkazů (svědečné, znalečné)
4. náklady na znalecké posudky
5. odměna advokáta (odměna se stanoví paušálně dle vyhlášky MS č. 484/2000 Sb.).
Soud může v určitých případech výjimečně odměnu vítězné straně snížit, případně ji vůbec nepřiznat. § 150 občanského soudního řádu to umožňuje, pokud v případu nastanou „důvody hodné zvláštního zřetele“. Záleží na soudu, jak tento pojem vyloží a kdy ho uplatní. Žalobce musí v průběhu soudního řízení prokázat to, co tvrdí. Musí přesvědčit soud, že jeho žalobní návrh je oprávněný. žalovanému v podstatě postačí se bránit tvrzením, že žalobce neprokázal dostatečně, že právě on je za porušení žalobcových práv zodpovědný anebo že žalobce neprokázal, že k zásahu do jeho práv vůbec došlo (hluk je přiměřený poměrům, škoda na zdraví nevznikla atd.). K prokázání svých tvrzení může žalobce použít v podstatě jakékoliv důkazy. Za důkaz může sloužit
cokoliv, čím lze zjistit stav věci a prokázat svá tvrzení.
Obvyklými důkazy v soudním řízení jsou:
1. znalecké posudky
2. svědecké výpovědi
3. vyjádření a listiny správních orgánů
4. ohledání či „vyslechnutí“ místa a 
5. výslech žalobce a žalovaného.
V případě nadměrného hluku bude zcela zásadním důkazem znalecký, tzv. akustický posudek. Měření hluku by si měl žalobce nechat zpracovat od autorizované společnosti ještě před podáním žaloby. O měření je možné rovněž požádat krajskou hygienickou stanici jako orgán příslušný k ochraně zdraví před hlukem. Je rovněž možné, že v dané lokalitě už nějaké měření probíhalo. K tomu je vhodné kontaktovat KHS. Měření by mělo být 24 – hodinové, ve vnějším i vnitřním chráněném prostoru . Společně s měřením hluku lze v odůvodněných případech měřit i vibrace, zda nepřekračují povolené limity. Náklady na plnohodnotné autorizované měření hluku se pohybují kolem 25 tisíc Kč. V případě úspěchu ve věci tyto náklady zaplatí žalovaný.
Při obtěžování hlukem jsou rovněž významné výpovědi svědků. Přátelé, známí či příbuzní žalobce by měli u soudu vylíčit, jakým způsobem hluk v domě žalobce znemožňuje normální mezilidskou komunikaci, obtěžuje při spánku atd. Žalobce může rovněž jako důkaz použít stanovisko či vyjádření krajské hygienické stanice, pokud takové bylo vydáno. Případně před podáním žaloby o takové stanovisko požádat. Soudní judikatura za důkaz nepřiměřeného obtěžování nebo vážného ohrožení práv žalobce považuje snížení tržní hodnoty nemovitosti, na kterou je takto působeno. Jako důkazní prostředek
zde může sloužit znalecký posudek z oboru oceňování nemovitostí, případně též vyjádření realitních kanceláří. Pod pojmem „X decibelů“ si poměrně často nelze představit vůbec nic. O tom, jak moc je člověk obtěžován hlukem, by si měl soudce učinit obrázek „na vlastní uši“. Je proto vhodné navrhnout jako důkaz návštěvu bytu, který je hluku vystaven, případně pak přinést do soudní síně nahrávku s příslušným počtem decibelů.

zdroj: Ekologický právní servis

© 2017, Office reality – všechna práva vyhrazena

Exklusivní smlouva - Kde a v čem je příčina? | Mapa stránek

Webové stránky vytvořila eBRÁNA s.r.o. | Vytvořeno na systému Profesionální CMS | XHTML 1.0 | CSS 3 | RB reality